Vzkříšení

Sebepřemožení

Svobodné „vyžití“ vlastní osobnosti se stalo postulátem moderního člověka.

Každý se domnívá, že má právo k tomuto „vyžití“ – dokonce jsem potkal i mnohé, kteří to považovali za svou povinnost.

V příkrém protikladu k tomuto pojetí stojí požadavek, vznesený již za dávných dob těmi, kteří chtěli osvobodit své bližní z pozemské závislosti a vést je ke štěstí na základě jejich vlastní zkušenosti v Duchovním světě.

Proto vznesli požadavek, aby se usilující především naučil přemoci sám sebe podle paradoxně znějící připomínky:

„Jen kdo sám sebe přemohl, může přijít sám k sobě.“

Zdá se, že přes propast těchto protikladů není žádné přemostění, a přesto se zde potřeba vyžití a poznání sebepřemožení provždy rozcházejí pouze tehdy, když nepochopení  významu slov obojí rozděluje…

Pokud je potřeba „vyžití“ úzce ohraničena jen na pozemsky fyzické vyžití, není opravdu s duchovně požadovanou povinností o „sebepřemožení“ slučitelná.

Ale „sebepřemožení“ je nesplnitelným požadavkem, dokud existuje falešná představa, že jde o  umrtvení sama sebe – o popření svého sebeprožívání.

Požadavek sebepřemožení není nakonec nic jiného, než plod poznání, který získali všichni,  kterým nestačilo vyžívat se v pozemsko-fyzické oblasti, ti, kteří se spíše chtěli „vyžívat“ i tam, kde tušili nejniternější základ bytí svého Já.

Tím potřeba „vyžití“ není vůbec popřena!

Naopak, ve zvýšené míře je s tím v souladu, a tak došlo k poznání, že nejdokonalejší „vyžití sebe“ lze získat jen tehdy, když je přemoženo vše, co tomuto nejvyššímu vyžití stojí v cestě.

Kdo si však myslí, že každá možnost  sebevyžití  je dána pouze ve fyzické existenci, jedná podle svého bludu, když se omezuje na „vyžívání“ jen ve fyzickém, poněvadž neví, že jeho potřeba bohatého sebe-prožívání sahá daleko za oblast pozemského prožívání.

Pro pochopení této potřeby a k tomu, aby byla vedena do své nejvyšší dráhy, musí si člověk ujasnit, co tvoří celou skutečnost člověka.

Nepostačí brát v úvahu jen to, co je pozorovatelné fyzicky.

Když je člověk posuzován pouze jako produkt země, není opravdu nic jiného, než zvláštní zvíře, se všemi vlastnostmi zvířete.

Téměř se mi příčí ho také nazvat „vyšším“ zvířetem…

Zde vůbec nejde jen o tělo, ale i o duši zvířete.

Oproti jiným zvířatům se toto zvíře stalo manifestačním objektem duchovní potence, a proto  v průběhu věků se tím vlivem také duše tohoto zvířete rozšířila a povznesla.

Zvířecí povaha však přesto přetrvala a ta, i když by mohla trvat ve své individuální formě navěky, by v celé věčnosti nemohla být „zduchovněna“ – to znamená: nemohla by být přetvořena v něco duchovního.

Právě tak nemůže duchovní potence, která se chce v této zvířecí formě manifestovat, klesnout ve věčnosti do zvířecí úrovně.

Tato duchovní potence je oproti tomu vázána na organismus nejjemnějšího, neviditelného druhu, který, i když není „mimo“-„“ „ „ nebo „nad“-kosmický, přece jen musí být nazýván „nadpozemským“, poněvadž sestává ze substance, která sice zemí proniká, ale určitě nepatří k integračním substancím planety „země“.

Mluvím zde o kosmickém-duchovním „člověku“ v jeho formě, která je nejbližší zemi, jehož působením z pozemského zvířete, v němž se manifestuje,  teprve vznikne člověk země.

Nyní je kosmický duchovní člověk ve své formě, která je nejbližší zemi, pokud trvá na zemi zjev tohoto zvířete, co nejtěsněji spojen s objektem své manifestace, s pozemským člověkem-zvířetem – toto spojení může však pro duchovního člověka být stejně příčinou radosti jako i nejstrašnější pekelné bolesti, poněvadž jeho snahu manifestovat se může pozemské zvíře buď podporovat nebo jí bránit, nebo dokonce i eliminovat.

Podle dané normy se pozemský člověk nalézá jen ve vědomí zvířecího bytí, které vlivem duchovního člověka je více či méně pozdvihováno.

Toto platí pro učené i neučené, pro mladé i staré, pro mocné i pro žebráky!

Je možné však tuto normu zlomit, čímž  pozemský člověk bude nejen ve zvířecím vědomí – i když v silně diferencovaném – ale zároveň i ve Světlem prozářeném vědomí duchovního člověka.

Toho je však možno dosáhnout pouze tehdy, když je splněna podmínka, která je Osvícenými všech časů nazývána „sebepřemožení“!

Toto slovo se však nesmí mylně vykládat a pozemský člověk, který touží se uvolnit ze zvířecího vědomí, si nesmí myslet, že je po něm požadováno, aby se všeho zvířecího – což přece duchovní člověk potřebuje k pozemské manifestaci – nadále musel odříkat.

 „Umrtvení“ zvířecího je zločin – bez ohledu na to, zdali toto umrtvení postupuje jen k ochrnutí zvířecího, nebo až k sebezničení zvířete!

Asketa, který to zvířecí v sobě trýzní, poněvadž mu nechce být po vůli, nemůže se v žádném případě cítit povznesen nad sebevrahem, který to zvířecí v sobě zničí naráz;  jedná méně důsledně, ale v žádném případě ne méně zavrženíhodně!

Požadováno je pouze přemožení všeho toho úsilí zvířete, které, jak lze vycítit, stojí v cestě manifestaci duchovního člověka.

Je požadováno, aby  zvířecí vědomí rozeznalo samo sebe jako překážku a snažilo se samo sebe pozdvihnout.

Toto jediné je pravé „sebepřemožení“!

Co z toho může vzniknout, je sjednocení zvířecího vědomí s vědomím duchovního člověka do homogenní jednoty v čase i ve věčnosti.

Smrt potom ztratí skutečně „svůj osten“, poněvadž takto sjednocený, nový člověk vejde z pozemského života do světa bytostného, čistého Ducha s vědomím své identity z pozemského života!

Zvířecí člověk si pro sebe vytvořil možnost vykoupení – a zároveň byl Duchovní člověk od něho osvobozen – osvobozen od soužení zvířetem, které mu nyní na zemi ochotně slouží a svou duší zůstává s ním v neoddělitelné jednotě.

Nedojde-li však k tomuto sjednocení zde na zemi, mohou přejít eóny, než „duše“, která člověka-zvíře přežije, bude jednou schopná stoupat ke sjednocení vědomí s Duchovním člověkem, který jí propůjčí svůj věčný vlastní život.

Po všechny časy byli zde na zemi lidé, kteří již během pozemského života sjednotili „zvíře“ s „Bohem“ – vědomí člověka-zvířete s vědomím Duchovního člověka – a všechno Duchovní vědění – byť smícháno s různými přídatky od nepovolaných – které lze ještě na zemi nalézt, vzešlo jednou od těchto lidí, poněvadž nikdy nehovořilo Božství k pozemskému člověku jinak než pomocí člověka.

Vše však, co říkali ti, kdo směli ze svého duchovního lidství učit, protože se v něm stali vědomými, pomohlo vždy jen těm, kdo se nechali pohnout a s koncentrovanou vůlí usilovali, aby dosáhli „sebepřemožení“ v tom zde vysvětleném smyslu.

Žádný člověk nemůže spasit jiného člověka – kdo však zná cestu ku spasení, může ji druhým ukázat.

Přesto nemá ani moc, ani právo je přemlouvat, aby šli také tou cestou!

A skutečně: je těžké pro pozemského člověka, aby si přiznal, že prozatím žije pouze ve vědomí zvířete!

Obzvláště je to těžké pro ty, kdo míní, že jsou spravedliví a že nalezli již dávno svou spásu v nějakém náboženském systému – těžké je to pro ty, kdo si dělají iluzi, že jsou „bohatí“ v Duchu, poněvadž jejich ostrovtip umí vše vymyslet!

Dovedu to dobře pochopit, když ti, co sami sobě staví překážky, má slova zlehčují, místo  aby se odvážili jejich pravdu vyzkoušet…

V mnoha mozcích jsou cesty myšlenek pevně zmrazené, jako stopy vozu v zimě na špatných cestách!

Podle věčného zákona však nemůže již nikdo svůj osud změnit, jakmile jednou zem opustil.

Nyní, v tomto okamžiku, teď když čteš tato slova, přišel okamžik, aby ses vzpamatoval!

Můžeš se ještě nyní rozhodnout a být pánem svého rozhodnutí!

Uvažovat o mých slovech je však pro tebe bezcenné, pakliže nebudeš ze všech sil podle nich jednat!

Budeš rozumný, když se zdržíš nyní svého úsudku, poněvadž soudit můžeš teprve pak, až tě jednou tvoje sebepřemožení osvobodí od panství zvířeckosti v tobě a až niterně vstoupíš do vědomí duchovního člověka!

V tom zápase nejde o mne a má slova, ale máš zvítězit nad svým omylem, který má příčinu v tobě samém!