|
Nesčetněkrát
Jsem upadl!
Upadl na své cestě za
Světlem, —
Upadl tam, kde jsem měl
dále jít, —
Upadl tam, kde jsem
pevně chtěl stát!
Hřích na hřích jsem
hromadil,
Hloupost na hloupost,
Vinu na vinu, —
—
Nevyhnutelně! —
Poněvadž ti, kteří mne
utvářeli,
Museli mne ve vlastním
prachu brousit,
Stejně jako ten
nejtvrdší ze všech drahokamů
Jen v jeho vlastním
prachu lze brousit.
Nikdy mi nebyl hřích
potěšením!
Nikdy hloupost radostí!
Nikdy vina uspokojení!.
Pozdrav Vzkříšeného
„Nestrachujte se !“
Vy
ve mně posvěcení!
Nebojte se:
Chci vás vést!
Nejsem stínem, abych vás polekal, -
Ze
strachu a snu vás chci probudit.
„Nebojte se!“
Tak je o pozdravu
Mistra vyprávěno,
Když on, nebeským jasem ozářen,
Po
svém návratu domů
Se
těm svým ukázal
A
poklonil se před pozemskou vroucností.
„Nebojte se!“
Chci u vás zůstat, -
Ke
každému z mých se chci připojit, -
Ke
každému, jenž se ve mně pozná,
Tak jak jej Otec
Jmenuje jeho jménem!
Jako láskyplný vůdce ve věčném Světle, -
Tak zůstanu s vámi: -
„Nebojte se!“
Ztělesnění Ducha
Ducha věčnosti
Nemůžeš bez pomoci najít.
Aby Ti byl pochopitelný,
Musí se spojit s tělesností.
Nejhrubší i nejjemnější
Tělesné orgány
Musíš dát Duchu zcela,
Aby je mohl probudit a oplodnit
Svým životem!
V
každém orgánu těla
Stvoří si pak Duch –
Když tvoje vůle zůstane bdělá –
„Jazyk“: - „ústa“, - -
Ale teprve když tvé tělo
Mu
může nabídnout své souznění, -
Stane se ti tichá řeč Ducha
Též jako lidský pocit
A
jako myšlenky přístupná.
„Zduchovnění těla“
By
nemohl uskutečnit nikdy ani Bůh, -
Jen ztělesněním Ducha
Může tě přivést do Ducha!
Povinnost
Buď nejprve mluvčím slova!
Jeho tvar budiž ti pohárem
Abys smysl a způsob řeči vypil,
Mají-li se do srdce vnořit. -
Přesto však, nezapomeň na sebe! Později
Staň se vykonavatelem toho slova!
Připravuj moudrým působením
Jeho opravdu důstojné postavení!
Pak teprve jsi vyrovnal
Svůj dluh přijaté nauce,
Když tvé činy usilují říci to,
Co rozmnožuje poctu té nauky! |
