Výňatek z knihy Rudolfa Schotta „Bô
Yin Râ – Leben und werk“, Kober Verlag, Bern, 1954, pojednávající o nauce autora
Bô Yin Râ.
-
-
-
-
-
Chrám
„Bůh je živý oheň“ – stojí v knize „Kniha
o živém Bohu“.
Každý z nás lidí na zemi, je ztracený syn.
Když v něm uzraje rozhodnutí připravit se k návratu domů a zařadit se do
silového kruhu mezi nahoře a dole, pak se věčná láska postará o dobré pojistky,
které zabrání tomu, aby padlé dítě světla vzápětí neshořelo v silném světle,
dávno odvyklé nadpozemské energii, které se opět svěřuje. Neboť vše je zázračně
zařízeno v hospodářství universa.
Oč zde jde?
Bô Yin Râ udělal kdysi v dopisu
publikovaném v časopisu svým duchovním žákům, zdánlivě náhodnou, hluboce
výstižnou poznámku, která člověkem dovede tak otřást, že radostný úlek běží jako
hrůza po zádech. Zní:
Náboženská obrazná řeč praví, že ti, kteří
žijí vědomě v Duchu – ať je lidé jakkoli nazývají či si představují –
nepřetržitě nechávají před trůnem Božím znít jejich „svatý, svatý, svatý“, což
se jednoznačně esteticky založeným skeptikům zdá spíše jako pekelný trest než
věčná blaženost. Avšak v této obrazné nauce se skrývá jen pravda, že vědomý
život ve věčném Duchu je nepřetržité, rytmicky akcentované dění, které
představuje nejvyšší velebení věčného Bytí, a že toto dění nelze popsat pomocí
pozemských přirovnání. Že si lidé toto dění představovali jako zpívání – někdy
též jako provozování hudby – ukazuje v každém případě zřetelně, že toto
přirovnání pochází od lidí, kteří opravdu promluvili z věčného Ducha…
Rytmicky akcentované dění. Jak by bytost,
která se právě snaží uniknout chaosu, mohla bez přípravy tuto blaženost snášet,
i když je již trochu připravena rytmickými náznaky přírody v květinách,
krystalech a v ročních obdobích, nebo rytmickými pokusy pozemských umělců a
stavitelů chrámů, a i když si lidé vytvořili v Římě či Lhase nebo kdekoli
pozemské pontifikáty ve správném pocitu, že bez stavitelů mostů a
zprostředkovatelů není možné nalézt bezpečnou cestu zpět?
Touha stísněné lidské duše po
nepostradatelném, duchovně potvrzeném pontifikátu, je oprávněná a již dávno
splněna a uskutečněna. Jakým způsobem je to člověku možné, to nám Mistr nyní
odhalil.
To opravdu duchovní a svaté, to hojivé a
vykupující rytmicky akcentované dění sahá až do sféry naší planety ve formě
stavby, kterou Mistr nazval „Chrám věčnosti“ a jehož nositele kněžství nazval
Zářícími v Prasvětle.
Ve všech velkých náboženstvích je tento
duchovní fakt vyjádřen, avšak nikde tak jasně a zřetelně, aby člověk cítil
pevnou půdu pod nohama. Symbolickým způsobem se přítomnost tohoto chrámu „z
krystalicky jasné věčné duchovní substance“ (viz Bô Yin Râ: Dopisy jednomu a
mnohým) zvěstuje všude. Neměly by se připomínat pouze pozemské hierarchie chrámů
se stavbami, ornamenty, paramenty, liturgiemi, mystériemi a správními sbory, ale
především pomocné symboly, sloužící v chrámu pro meditaci, mandaly a jantry,
jako v indo-tibetském buddhismu, v „mahájáně“ (H. Zimmer: Forma umění a jóga,
Berlín 1926 a Junge-Evans: Tibetská kniha mrtvých, Zűrich 1942) a velmi
průhledná, obrazná řeč Svobodných zednářů, nemluvě o symbolech gnostiků,
alchymistů a rosenkruciánů. Ve světě křesťanských ság a legend dává
nejvýstižnější náznaky na tuto, Bô Yin Râ odhalenou skutečnost, například
mytologie grálu.
Je nám řečeno, že ten „Chrám věčnosti“ je
pro tělesný zrak nepostihnutelný a ani na žádnou i velmi citlivou desku nebo
film nepůsobí. Je někde v Himalájích. To je také pro průměrnou schopnost chápání
zřejmé, když uvážíme, že toto vysoce položené, pekelným výparům vzdálené místo
není dosažitelné pro zvířecí-lidské zmatení a že na něm shromážděné a z něho
vyzařující vlivy do pozemských těl nemohou být nečistým odporem mařeny. Chrám
vděčí za své na požehnání bohaté, nádherné a nezničitelné existenci duchovnímu
působení a „rytmicky akcentované činnosti“ svých stavitelů, kteří jsou totožní
s jedinými, k vedení oprávněnými pomocníky od svého Boha odpadlého člověka na
jeho cestě k Otci. Neúnavně budují v tichu nadále tuto dokonalou, ale stále
ještě dále zdokonalitelnou duchovní pra-architekturu, ze všech inspirovaných
pozemských chrámových staveb, z kterých uznáváme za vrcholy především Dorijský
chrám a gotickou katedrálu. Je proto bytostným a duchovně-prostorově zformovaným
monumentem a dokumentem působení „Vysoce oduševnělých“ Zářících z Prasvětla.
Toto velké dílo je kvintesencí duchovně-lidského konání na naší planetě a forma
záruky návratu pozemského člověka dobré vůle do duchovního světa toho
skutečného, dobrého a krásného, v kterém je jeho domov; dílo, které ve všech
svých komponentách je zvučícím zrcadlem harmonie sfér. Goethe, kterého Bô Yin Râ
vždy četl s úctou a obdivem, jistě cítil existenci chrámu věčnosti niterně, když
v druhém dílu svého „Fausta“ (scéna na císařském dvoře) psal tyto verše:
Když oni jdou, vše se stává
melodií.
Sloupořadí a též triglyf zní,
Dokonce věřím, že celá kaple
zpívá.
Bratrský svazek a konvent „Vysoce
oduševnělých“, Zářících v Prasvětle, se skládá v prvé řadě z duchovních lidí,
kteří nepadli do zvířecího těla a kteří se věnovali s láskyplnou ochotou
osvobození svých ve zvířecím těle strádajících „mladších bratří“. Lze je
přirovnat s bódhisattvy východní a se strážnými anděly západní mytologie. Avšak
tito vznešení „Starší“ nemohou dosáhnout padlého člověka a jemu pomoci, aby se
změnil ve vhodný a zářící stavební kámen chrámu lidstva:
Člověk země padl příliš hluboko než aby
mohl být dosažitelný nikdy nepadlým duchovním pomocníkům bez mezičlánku. (Bô Yin
Râ: Kniha o živém Bohu).
Proto vychovávají vhodné a dobrovolně se
nabídnuté lidské duchy, dlouho před jejich inkarnací do zvířecího těla, aby ve
svém pozemském životě ten nezbytný mezičlánek mohli utvořit. Takových pozemských
pomáhajících bylo pokaždé jen málo. Přesto bylo postaráno o to, aby nebyl řetěz
nikdy přerušen. Snad zůstalo vědění o existenci těchto duchovně zcela
probuzených Mistrů a pomocníků těch „Nejstarších“ v západních hrdinských ságách
zachováno, tak jak jsou utkány kolem postav Herakla, Orfea a Persifala. I kdyby
mohl existovat rozdíl duchovní velikosti, stejně jako mezi slunci vesmíru, kněží
„Chrámu věčnosti“ jsou si v podstatě rovni v nadevšechno lidské chápání
povznesené komunitě nebo transsubstanciaci s věčným „Otcem“. V této nauce o
chrámu a vykoupení, kterou Bô Yin Râ ze svého duchovního vědění sděluje a která
je zde jen naznačena, je možno vidět první a pro naši po eóny trvající životní
cestu nejdůležitější integraci historicky známé literatury o zjevení pravdy.
Když uvážíme, co ti Mistři Chrámu pomáhají v nás uskutečnit, pak to okamžitě
vede k nauce: o IMANENCI
IMANENCE
Svět je plný lidí, kteří víceméně vědomě –
pokud je to vůbec přípustné mluvit o vědomí při beznadějném stavu kolektivní
hypnózy - hledají Boha. Není málo těch, kteří se uchylují pod plášť skepticizmu
a ateizmu, existencializmu a nihilizmu. Většina těch, co hledají Boha, si
pomáhají pojmem milosti v naukách o víře, které zdůrazňují transcendentní
Božství. K tomu by člověk neměl připomínky, kdyby bohužel tento pojem nebyl
rozložen, zamlžen a nepochopen, většinou ale zcela naivně interpretován, takže
vše přesahující Božství bylo umístěno do modrého nebe, za hory, mraky a hvězdy,
ale zde na zemi vždy dosažitelné modlitbou, skutečně ale teprve po smrti, když
člověk vedl správný život a dodržoval všechny příkazy. Taková prostá víra
odpovídá dětsky vysněnému stavu, je úctyhodná a krásná, ale často se bortí, když
její hrou zmítá pokušení, starosti, hrůza a jiná denní či noční strašidla, nebo
když se blíží duchovní probuzení. Jiní hledající si zase dělají fetiše, nebo
umísťují Boha svých přání do obrazu nebo do současníka uměle vše převyšujícího,
pomocí legend a hesel, snad také do nějaké nacionalistické předpojatosti, nějaké
rasistické ideje, nebo kolektivního systému, za účelem dosažení pozemského ráje.
Zkrátka skoro všichni společně hledají Boha někde venku nebo v abstrakci.
Úmyslně neberou v úvahu, že všichni praví mistři života a mudrci, všichni vážní
mystici a světci vždy radili, aby se člověk ponořil do nitra, kde jedině může
nalézt to vytoužené, Boha, říši nebeskou, Atmana, nebo jak ho lze pojmenovat.
Kdykoli někdo domněle nebo opravdu osvícený v apokaliptické řeči dává Božství do
spojení s pozemskými symboly a pojmy, je to jen proto, aby člověk mohl vytušit
to nevýslovné niternému cítění a meditování pomocí přirovnání. Všechny takové
pomocné pojmy a pokusy o velebení vedly vždy znovu ke směšování a záměnám, takže
Bůh se změnil v obraz Boha, věčnost v čas, Duch v rozum, vůle v přání, duše
v pudy, láska v žádostivost.
Že cesta k Bohu je cestou do nitra a ne do
zevnějšku, o tom jsou zajedno všichni, kteří skutečně poznali a věděli. Je proto
bez dalšího jasné, že Bô Yin Râ neukazuje jinou než tuto cestu. Ale jeho sdělení
jsou tak zřetelná a konkrétní, že také zde vše, co ve starých časech a
v současnosti bylo vysloveno o imanenci Boha, nyní teprve je jasně doplněno.
Ukazuje nám nejen kde a jak lze Boha nalézt, ale nadto i kdo a co je Bůh. Mohl
odhalit duchovní fakta, která se dosud zdála nevyslovitelná. To, že to uměl a
mohl udělat, bude pro mnoho lidí, kteří nejsou omámeni spánkem a předpojatostí,
nebo nesedí na lavičce posměváčků, poznáno jako velké duchovní dobrodiní.
Jak objasňuje Mistr nyní náš pojem Boha?
V prvé řadě překvapujícím výrokem, který se může zdát povrchně posuzujícímu jako
výrok Hegelův, od kterého je samozřejmě na hony vzdálen: „Pouze svobodná, vědomá
vůle Ducha vytváří sebe pro sebe v – Boha!“ Tato formulace budí téměř hrůzu,
neboť Bůh jako sebezformování vůle duchovní objevuje se jako její nejvyšší
sebevyslovení, je podmínkou universa a je podmíněn universem (“Kniha o živém
Bohu“).
Tento jasný výklad vrhá najednou to
dychtivě vytoužené světlo na nauku o Slovu (Logos) v prvé kapitole Evangelia
podle Jana. Ve své dochované, ve starých časech nevyhnutelně opisováním a
korekturami redigované formě dostává od Bô Yin Râ z jeho nauky, obzvláště
v knize „O živém Bohu“ uvedené (která představuje „knihu knih“), smysl, který
osvobozuje a občerstvuje orgány duše. Mistr podal ve své knize „Janova moudrost“
duchovní smysluplnou rekonstrukci spisu Janova žáka, která sice není míněna pro
zbožné a dogmaticky věřící nebo pro znalce Písma, neboť nechce žádným způsobem
těmto lidem překážet – ale pro ty, kteří musí jít svou vlastní cestou, je
neobyčejně objasňující. Je to jedna z integrací a reintegrací, které Bô Yin Râ
poskytuje. Rozhodující počáteční věty toho evangelia patří bezprostředně do
souvislosti s autorem vytvořené integrace prastaré nauky o imanenci Boha
v lidském Já. Počáteční slova evangelia zní v doslovném překladu z řečtiny: „Na
počátku bylo Slovo (logos), a to Slovo bylo naproti Bohu, a Bůh byl to Slovo…
Vše vzniklo z něho a nic, co vzniklo, nebylo od něho odlišné, v něm byl život a
ten život byl světlem lidí“.
Mistr podává následující sestavení, které
v podstatě umísťuje vše do přítomného času, a to do trvalé přítomnosti věčnosti:
Na počátku je Slovo a to Slovo je u Boha a
Bůh je to Slovo. Vše má bytí jen v něm, a kromě něho nic není v bytí, ani to
nejmenší. V něm má vše život a jeho život je světlem lidí.
Světlo lidstva; neboť Bůh je – člověk,
dobře rozuměno, a to vlastní podstatné v Já-Duchu člověka. Každý může svého
Boha, od kterého se v pádu ze světla odvrátil, opět nalézt a zformovat dle
obrazu své vlastní niterné víry, čímž jeho Bůh pro něho, a jen pro něho se stává
pochopitelným . Jak se však toto niterné zrození Boha může udát? Slovem,
- Co to znamená?
Mistr poukazoval pokaždé znovu na magickou
sílu slova a rovnou řekl, že v naší době – jelikož se nedají vždy pozorovat
„tytéž zázračné silové účinky“ – žádné jiné magické působení než slovo není
vhodné. Již zevně mluvené slovo vyvolá, dle nesčetných příkladů, v našich dnech
důsledky takového rozsahu, jaké člověk dříve nikde nepoznal.
Jen zdánlivě, a nanejvýš částečně, pochází
účinek slov z jejich rozumového významu. Daleko víc leží jejich ohromná síla
v jejich magické hodnotě zvuku a v jejich souladu s číselnými a rytmickými prvky
kosmu, síla, která za určitých okolností „může přenášet hory“. Neboť ta správná
slova vznikla z Praslova, tak jako Já z Pra-Já. A cesta k Bohu je cestou
k niterné identitě slova se Slovem všech slov, k prožívání jména člověka, jež je
člověk. Proto dává Bô Yin Râ pro niterné cvičení tuto v němčině platnou mantru:
Ich bin! Ich lebe! Ich: drinnen, Ich: draussen, Ich: Einer, Ich: Alle! – Ich
bin!
Niterně cítěné slovo, je-li přitom vzat
v úvahu i s ním souhlasící způsob života, nechá trnité křoví vzplanout a dveře,
kterými jsme odděleni od našeho v nitru čekajícího Božství, se otevřou. Stejně
jako milující a rozumná budoucí matka bude věnovat největší péči své výživě, tak
bude žák Ducha, očekávající zrození svého Boha, uvážlivě volit ta slova, která
niterně proslovuje a jako duchovní potravu požívá, protože budou prospěšná nejen
jemu, ale především vysoce svatému Božímu dítěti, které se musí narodit.
Poněvadž to skutečné Já člověka je zcela Duch, zazáří v Já zrozeném Bohu jako
sebevyslovení Ducha a je identické s jediným Bohem, i když zformováno ve smyslu
individuální tvořící/ formující síly účastněného člověka. Potenciálně je každý
člověk příkladem legendárního Kristofora, jež nejprve nevědomě a ohnut zátěží,
potom stávající se vědomým se stále lehčím břemenem, nese Boží dítě a v něm
podstatu Veškerého Ducha vodami, skrze elementy Prabytí Duševního moře. Bůh se
zjevuje jednotlivému člověku v té formě, která přísluší jen a jen tomu člověku a
nemůže se zjevit v této formě někomu jinému, ačkoli je identický s Bohem
bližního. Ale pokus odhalit tajemství tohoto obrazu někomu jinému by byla
věrolomnost a měla by ty nejhorší následky. Asi se něco z toho dochovalo
v Herodotově pohádce o králi Kandaulesovi nebo Marsilovi, který toužil ukázat
příteli Gygesovi krásu své ženy. Ztratil proto svůj život. Když člověk svého
Boha vydá všanc a proto ho ztratí – neznamená to ztratit život? Vždyť Bůh je
Slovo a Bytí života a Světlo člověka, jak stojí u Jana a jak nám ukázal Bô Yin
Râ.
Když je nám nyní řečeno, že se Bůh zrodí
v duši člověka, pak vyvstane otázka: Co je duše? V průběhu času bylo řečeno
nekonečně mnoho u duši, co si velmi protiřečí, co se ale rozřešilo Mistrem
nabídnutou integrací. To nás vede k nauce o DUŠI.
Jde v podstatě o zrození živého Boha
v duševním Já, o uskutečnění v nitru. Ten zároveň mohamedánský a hinduistický
básník – mudrc Kabir řekl: Když tvé okovy nebyly zlomeny během tvého života,
jaká naděje na spásu ti nabízí smrt? (citováno ze švýcarského vydání „Věčné
filozofie“, kterou napsal Aldous Huxley, Zűrich 1949). Ale mrtvé je v nás vše,
dokud se v nás nezrodil Bůh, dokud v nás Bůh „neomládl“, jak v němčině bylo
nazváno zrození. Co je tedy pak duše, kterou ještě žádný smrtelník neviděl,
která je pokaždé znovu sarkasticky popírána a o které moudří a svatí všech časů
mluví jako o něčem, co vše hmatatelně smyslově skutečné nezměrně převyšuje?
Představme si jen letmo stavbu kosmu, tak
jak je zvláště v „Knize o onom světě“ zřetelně podaná:
Jsou dvě skupiny světů a obě obsahují
nesčetné jednotlivé světy. Na obě je třeba se dívat jiným způsobem co do
utváření a smyslu: duchovní a fyzická říše.
Navíc pak
říše skrytých, příčinu tvořících sil Prabytí: to jediné skutečné, na jehož
působení spočívají všechny formy nazírání a jejich projevené světy, jak na
duchovní, tak na materiální straně kosmu.
Tyto skryté, příčinu tvořící síly bytí
působí v pozemském člověku jako jeho duševní síly.
Tyto z Ducha vyzařující duševní síly se
shromažďují kolem z věčné vůle existujících individuálních vůlí – těch lidí,
kteří žijí v Duchu nebo od Ducha odpadli – jako svítící oblak a dostávají tak
individuálně zbarvené impulsy, které se snaží o uplatnění. Vůli „Já“ přísluší
nejen tyto impulsy až do posledního aktivovat, ale i jejich jednotlivá směřování
slévat do harmonické jednoty.
Lidé země, kteří zemřeli fyzickou smrtí,
musí se všech přijatých duševních sil, které nebyli schopni sjednotit, vzdát, až
tyto přijaté do jiných individualit, dojdou naplnění a harmonického včlenění.
Tento proces určuje to, co je na Východě nazýváno „karma“; ve smyslu osudu, jak
je již dlouho chápán i na Západě. Jinými slovy: dokud duševní síly, které vděčí
za svůj impuls určité tvořivé síle, ještě nejsou včleněny, ať už tvořivou silou
vlastní nebo jiného člověka, působí to „karmicky“ ve všech zúčastněných lidských
vůlích.
Tato okolnost, jak Bô Yin Râ ujasňuje,
vyvolala u Asiatů v jádru nesprávnou představu reinkarnace. Každý člověk je více
méně plný nesplněných pozůstalých duševních sil, od možná již dávno zemřelých
lidí, které za určitých okolností naplňují jeho představu vzpomínkovými obrazy,
aniž by patřily k jeho vlastnímu životu. Takový člověk je pak veden k představě,
že dříve již jednou nebo vícekrát nosil fyzické tělo. Zpravidla se mýlí, i když
možnost fyzické reinkarnace není vyloučena, a to ve třech případech, jak Bô Yin
Râ uvádí: zaprvé v důsledku přehnaného zaujetí ve fyzické hypnóze, která nechce
ustoupit ani po smrti; za druhé v důsledku velmi brzské smrti, „dříve než věčná
vůle nalezla splnění své touhy po fyzicky smyslové zkušenosti“; za třetí
v důsledku sebevraždy při plném vědomí. Všechny tři tyto možnosti se vztahují
jen na velmi malou část lidstva padlého z říše příčin do říše účinků. Proto se
uskuteční fyzická inkarnace do zvířecího těla – nejen jako úkryt před hrůzu
budícími silami věčného chaosu, „zpětných sil absolutního, jako láva tuhého
nic“, jak to Mistr vyjádřil, ale též jako útěk před vlastními, dříve ovládanými
pramocnými duševními silami – zpravidla jen jednou, nekonečně důležitá jako
rozhodující nejhlubší bod věčné existence a jako příležitost k návratu do
původní blaženosti (kterou Řekové nazývali „metanoia“), obohacené protikladem
protrpěné bezmoci a hlubiny.
Z této nauky vyplývá, v protikladu
k církevnímu pojetí v Západní zemi, které chce vidět duši stvořenou božím
zásahem v době pozemského zplození a početí, její bezpodmínečná existence před
narozením, přičemž je třeba poznamenat, že vůle Ducha člověka, která ji udržuje
a ovládá, je vyzařování všemu životu jako jeho podstata nadřazeného bytostného
Ducha.
Karma, důsledek činů, bez ohledu na to
byly-li vykonány nebo „jen“ myšleny či cítěny, nebo bylo-li o ně usilováno, tedy
činů nesjednocených duševních sil s vlastní vůlí, je znehodnocena a zrušena
teprve v tom okamžiku, kdy tyto duševní síly jsou duchovní vůlí sjednoceny
v harmonickou jednotu, v které se může zrodit živý Bůh.
Toto chtění nemůže být umělé a křečovité,
ne násilné, ale je, jak již řečeno, připuštění, odevzdání, souhlasné vzdání se
svobodě všejediné Boží vůle. Mistr Eckehart myslí bezpochyby totéž, když
v kázání o Matyášovi 5:3 praví:
…aby
člověk byl skutečně chudý, musí být od své stvořené vůle tak oproštěný, jak byl,
když ještě nebyl. A pravím vám při věčné pravdě, dokud máte vůli plnit vůli Boží
a máte nějakou touhu – i po věčnosti, i po Bohu, - nejste dosud skutečně chudí!
Jen takový člověk je chudý: který nic nechce, nic neví, po ničem netouží. Když
jsem byl ještě ve svém prvém počátku, tehdy jsem neměl žádného Boha: patřil
jsem sám sobě ( -vlastně Bohu -). Nechtěl jsem, netoužil jsem, neboť jsem tehdy
byl bytost bez určení a znalý sebe sama v Boží pravdě.
(Mistr Eckhart: Listy a kázání, Hermann
Bűttner, Jena 1921) Bô Yin Râ ve své pozdější knize Duchovní vztahy vyslovil
mocná slova o tomto Eckhartem nejasně tušeném stavu velké osamělosti vesmíru ve
věčném Duchu, jak to odpovídá zejména Zářícím v Prasvětle: „Zde je ta ‚chudoba
v Duchu‘, která je tak bohatá, že vlastní ‚říši nebeskou‘“.
Aby však člověk zřetelněji cítil způsob
působení duševních sil a elementů Prabytí, musí se pokoušet vmyslet do stavu
napětí panujícím v kosmu, představit si polaritu, která je důsledkem
sebezachování těch v Prabytí vymrštěných elementů bytí, jejichž napětí vede
k přitažení a konečně ke spojení (viz kapitolu: „Ain Sôph“ v „Knize o živém
Bohu“).A tím přijdeme ke čtvrté skupině integrací, které Mistr ukázal,
k poznatkům života a pochopení pravdy, v lidských dějinách do Ducha ponořených,
k nauce: o POLARITĚ
V této souvislosti zůstává jedna
nevyhnutelná pomůcka v nouzi: určité body učení použít k integraci ostatní
literatury o zjevení a dochované moudrosti, protože vše, co Bô Yin Râ ve svých
knihách podává, je stále se měnící zrcadlení jednoty a proto je podstatné. Nic
nelze vynechat z tohoto živého organizmu, který je protékán takřka krví, nebo
lépe řečeno životní šťávou, mízou, která podle Řeků tekla v žilách bohů. Patří
to k babylonskému osudu člověka, že stále vše rozděluje, třídí, rozlučuje,
analyzuje, kvůli nekonečně se rozpadajícímu slovu lidské řeči, aby vůbec něco
bylo pochopitelné, ale zároveň to opět bylo nepochopitelné.
Zákon polarity je vlastně něco
nepředstavitelného, nepochopitelného, co lze spíše jen prožít. Všeobecně patří
k pouze niterně prožívaným zkušenostem niterně zralých a obvykle starších lidí,
ale především „starších“ duší. Možná, že může také být chápána a vyobrazena jen
umělcem, jako je Bô Yin Râ, který přece ve všem svém konání a tvorbě – nehledě
na své poslání – byl vždy umělcem. Zákon o polaritě je velké, obdivuhodné
tajemství a bylo zvoleno například do jisté míry jako hlavní téma celého
uměleckého životního díla básníka Hermanna Hesse, který si toho byl víceméně
vědom. Je to sexuální mystérium v jeho pravém smyslu.
Bipolarita všeho života hraje odedávna
rozhodující roli v náboženském a filozofickém poznání lidstva. Zde je třeba
připomenout především prastaré čínské Tchai-ťi, kruh, rozdělený v Světlo a Tmu
(Jing a Jang); dále připomeňme indo-tibetské znázornění buddhistických
duchovních postav v milostném sjednocení s jejich ženskou „Šakti“ (obyvatelé
západu to považovali za obscénní). Je to pak zvláštnost křesťanství, která je
společná všem jeho formám, že si nepřeje (stejně jako židovstvo a islám)
zaznamenat tuto bipolaritu a především ve své představě Boha nestrpí žádnou
ženskou složku, kromě toho, že ten krásný katolický Mariánský kult může být
považován jako její vyjádření; ale to však nesmí vést k pomýlení, že trojjedinný
Bůh křesťanů by mohl být představován jinak než čistě mužský.
Tak se stalo, že do západního obrazu světa
nezadržitelně pronikaly vždy znovu tušení a poznání v zastřené, nebo heretické
formě, buď v přehnaném učení gnostiků nebo manicheistů (Albigenští), nebo ve
formě alchymie, která zavedla do pojmů a symbolů tajemné, skryté prvky, aby
zůstala jakžtakž ušetřena zásahů inkvizice a duchovních soudů. S bipolaritou se
setkáváme v alchymii na každém kroku, nejzřetelněji v takzvaném Rebis (res
bina), v dvouhlavé symbolické postavě, znázorňující prvotní látku, slunečního
původu jako síra, měsíčního původu jako rtuť. Bezpochyby zde jde o skrytý pokus
vyjádřit mužskou a ženskou podstatu Božství.
Dovolil jsem si tyto poznámky, abych
zdůraznil, jak silně integračně musí působit Mistrovo vysvětlující znázornění
bipolarity, platné v celém kosmickém prostoru, důležité zejména pro západní
země, kde byla představa mužské a ženské podstaty Božského života všemi
prostředky odstraněna, protože alfa a omega všech mystérií, sexuální mystérium,
bylo úplně potlačeno. Je to pravděpodobně také důvod, že v duchu historického
křesťanství vychovaný Evropan se cítí postaven před ty největší problémy právě
na těch místech Světlo přinášejícího učení Mistra, která se vztahují na tuto
bipolaritu. Tyto problémy nevycházejí jistě z té nauky, ale ze zděděných zábran
čtenáře. Neboť zde se jedná – řečeno v termínech takzvané hlubinné psychologie –
o druh kolektivního traumatu, kterého se nemohou zbavit právě ti ve víře slabí a
ateisté. V každém případě se Bô Yin Râ vyslovil o s bipolaritou spojených
otázkách úplně otevřeně, což může náležitě pohnout s prastarými omyly velké
části lidstva. Pokusím se zde ve zkrácené formě naznačit, jaké rozhodující
vysvětlení podal v tomto smyslu Mistr a jak silně může zde naše zděděné
představy pomoci změnit.
Především se musí věnovat pozornost tomu,
že už v základním protikladu mezi tvůrčím Duchem a ztuhlou kůrou Nic je
ustanovena pradávná bipolarita. Poněvadž padlý duchovní člověk je zde inkarnován
do zvířecího těla a patří k „indiferentní“ zóně, zůstává fakt bipolarity pro
něho záhadou, která cestou myšlení nemůže být zcela pochopena. Jestli se s tím
spokojí, o tom pochybuje nebo to odmítá, zůstává v podstatě stejné, protože
diskuse o tom k ničemu nevede a nic nemůže změnit. Každý tomu může věřit nebo
nevěřit. Avšak v každém případě dostane ten nejvyšší spasitelný čin lidského
ducha, být člověkem lásky, teprve tím svůj hluboký význam.
Ten čistý, „od věčnosti do věčnosti sám
sebe tvořící“ a vše existující ze sebe plodící Duch je, jak Mistrova „Kniha o
člověku“ učí, muž a žena:
Muž
a žena v Duchu… plodí a rodí z pra-daného sebetvoření…člověka čistého Ducha…
sobě k obrazu a podobenství jako muže a ženu, daleko v pra-dané jednotě
bipolární bytosti.
A tak to pokračuje dále v nekonečném
plození, stále hlouběji a dále od Prazákladu, ačkoli to „stříbrné vlákno“
zářících sil z prvého plození v čistém Duchu se nikdy nepřetrhne, a sahá až do
ve zvířeti ztraceného člověka, k jehož jím samým přivolanému osudu to také
patří, že oba póly jsou od sebe odtrženy a vzájemně se ustavičně hledají, jak už
Platon o tom podává zprávu v povídce v díle „Symposion“. Bô Yin Râ říká také
s důrazem: „Disharmonie musí vzniknout všude, kde mužské a ženské nepůsobí
v kosmu sjednoceně“. Proto prohlašuje manželství za vysoce posvátné, protože – i
když většinou nesvazuje dva původně k sobě patřící póly – působí jako náhrada a
snaha o opětné nalezení duchovní dvoj-jedinosti a pokud je prožito v co největší
možné čistotě a harmonii, dotýká se bytí duchovního Prazákladu. V tomto smyslu
je nedocenitelným cvičením v lásce a k návratu do ztraceného duchovního domova.
Neboť člověk si musí dobře uvědomovat, že živý Bůh, který se má zrodit v duši,
je muž a žena! Bô Yin Râ označuje přímo za vinu, když člověk na zemi vidí ve
svém „vysněném Bohu“ pouze muže.
Veškerý život v kosmu je přece způsoben jen
sjednocením opačných pólů a neexistuje nic tělesného či zformovaného, co nějakým
způsobem v sobě nemá oba póly. Také to, co Bô Yin Râ nazývá elementy Prabytí, ty
z Prabytí vymrštěné „tvořením těhotné“ síly Prapřírody, vedou mocným
sebeprosazováním své oddělenosti k vytvoření pólu a protipólu. Polarita
nezpůsobuje však jen odpuzování a napětí, ale též přitahování, které vede ke
spojení a k jednotě: To je ta trojjednota v koloběhu kosmu.
Když polarita v čistě duchovní sféře musí
dojít k vyjádření jako druh harmonického kontrapunktu sil, je v naší
„indiferentní zóně“ nevyhnutelné, aby protiklady stály proti sobě ostře, jako
světlo a tma, den a noc.
Avšak je třeba si povšimnout útěšných
znamení, která jsou tu pro nás vytvořena: právě na hranici světla a temnoty je
zde polostín, přísvity, které se objevují jako tajuplné oznámení vyššího světa,
kde v posvátném tichu může vnímat hlas hlubšího a opravdovějšího Bytí ten, kdo
jej může slyšet. Mezi nejvznešenější silou Světla, které je smyslem života a
jádrem vědomí Boha a bytí duchovního člověka: tedy mezi láskou, a jejím z onoho
Nic nahromaděným opakem: nenávistí, není žádná harmonická zóna přísvitu, ale jen
šedá, mdlá prázdnota nerozhodných.
Ať se kdekoliv
procházíte v této kvetoucí zahradě,
stále máte před sebou celek. Aniž by
se pokaždé celek opakoval v předmětu
a motivu, v hledisku a podobě,
obsahuje přece každá kniha celek;
ano, dokonce i každá kapitola,
každá řádka a téměř každá věta
obsahuje celek, takže i v nejmenších
částech je skryta celá nauka. Mistr
mluví vlastně stále o jádru duše
jednotlivce, a tudíž o universálním
celku, který je v něm přece vyzářen.
V důsledku toho nenajde nikdo, kdo
zde listuje a hledá, systém nebo
snahu o něj. To Já a to Veškerenstvo
nejsou systémy, jsou to živoucí
těla.
Bô
Yin Râ vždy hovoří k vám. Přesunuje vše
na sebevýchovu. Na sebevýchově spočívá
veškerá pedagogie, veškerý socialismus,
veškerá politika. Rozhodující odpovědi
lze nalézt vždy jen v nitru, jež je
jediný důvěryhodný kompas v jakémkoli
způsobu života. Ten, kdo chce
vychovávat, vládnout nebo sociálně
vylepšovat, začíná u sebe. Jestliže to
nedokáže sám se sebou, jak by to pak
chtěl dělat s druhými?
Mistr ukazuje svým životem a svou prací
kdo je člověk, co jest život a jak
člověk sám sebe vychová. Pouze příkladem
může člověk vykonávat vliv správným
způsobem. Kdo neví sebeznalostí co je to
člověk a co život, jak chce vést a
vychovávat lidi, jak ovládat život? A
jediné, co lze říci rodičům, kteří si
lámou hlavu, jak mohou své děti
vychovávat, je: začni s výchovou u sebe,
to ostatní pak přijde samo.
Bô
Yin Râ kdysi někomu napsal:
Veškerá výchova dětí spočívá
na prvém místě na sebe znalosti rodičů.
V mé celé nauce jde přece o tuto výchovu
rodičů. Není tomu tak, jak se domníváte,
že jste v prvé řadě zodpovědný za děti.
Každý člověk na této zemi je především
zodpovědný sám za sebe. Zaměříte-li celé
své úsilí na to, abyste měl svou
sebevýchovu pod kontrolou, pak si můžete
být absolutně jistý, že nečiníte žádné
„výchovné chyby“ vůči dětem… Veškerá
výchova dětí sestává z toho, že člověk
dítě přivede k tomu, aby vychovávalo
samo sebe. Jen když se člověk od dětství
naučí cítit, že může vychovávat sebe
samého, vychovává se pak též a pouze
tato výchova je trvalá. Děláte si příliš
mnoho starostí v představě, že osud
vašeho dítěte by takřka závisel od vaší
pedagogiky! Prosím, nezapomínejte přece
na to, že každé dítě je samostatná
bytost, jehož osud je v rukou Božích a
jemuž můžeme urovnávat cestu jen potud,
pokud mu můžeme dát niterné a zevní
vlastnictví. Nejde vůbec o to, aby
člověk děti odnaučil každou chybičku a
ani každou závažnou chybu; je daleko
důležitější, když si dítě ze svého
rodného domu vezme s sebou základ pravé,
dobré, láskyplné lidskosti… Čím
bezstarostněji a volněji se snažíte dát
s sebou svým dětem to, co jste sám
v sobě nalezl, tím lépe. Nikoli ta
varovná slova, která dítě slyšelo ve
svém rodném domě a snad si je pamatuje,
mu nabízejí tam venku ve světě skutečnou
ochranu. Chráněn je dorůstající mladý
člověk mimo svůj rodný dům jen tehdy,
když si vzal s sebou důvěru ze svého
rodného domu, že kdykoliv umí sám sebe
vychovávat; a cílem jeho výchovy bude mu
dobrota, pravda a šlechetnost, pakliže
se mu staly již v rodném domě drahé a
známé. Vše ostatní můžete opravdu klidně
ponechat na Bohu. Má-li být k něčemu
dobrá, musí výchova vycházet z vlastního
živého cítění a ze srdce, ne z mozku!
Pouze ti, kteří se směli stýkat
s Mistrem, mohou dosvědčit to, jak vždy
a bez odkladu věděl radu pro jejich
potíže; ne povšechnou radu, ale pečlivě
spolucítící, radu danou z duchovní
podstaty: neomylný znak jeho niterného
hierarchického stupně jakožto posla z
Věčnosti.
Volně přeloženo, nazýváme to evangelium
„radostné poselství“. Přesnější by bylo:
„dobré poselství“. Když si uvědomíme, že
toto poselství k nám došlo až z druhé
nebo třetí ruky a ne přímo od toho, kdo
o sobě mohl říci: „Já jsem ta cesta, ta
pravda a ten život; nikdo nepřijde
k Otci než skrze mne“ (Joh.14:6) – pak
máme veškerý podnět, abychom poselství,
které přichází přímo od Mistra naší
doby, nazvali radostným, ano nad
veškerou míru radostné poselství, a to
tím více, že bylo napsáno v úplném
duchovním souhlase s Ježíšem, jako nutně
se stávající nové zjevení z Věčnosti
a pokračování práce milosrdenství.
Ukazuje nám nejen živými, jako by masem
a krví stávajícími se slovy cestu zpět
k Otci, který v naší duši pracuje a
bydlí, ale nechává nás také vidět obrat,
který v duchovním směru podstoupí náš
pozemský svět. Stojíme na prahu této
skvělé události. Musíme však dbát o to,
abychom se nedopustili chyby prvních
křesťanů, kteří se snažili
zmaterializovat svoji mesiášskou naději
a zvěstování Ježíše nepochopili. Tu
změnu duchovně kosmických vlivů si
nesmíme představovat jako událost
s reflektory, ohňostrojem, vodotrysky a
soumrakem bohů, ale jako nepředpojatý,
každé opilosti spánkem zbavený svobodný
obrat mnohých k Duchu, jako jisté a
neomylné poznání věčné skutečnosti: cíl,
jehož blízkost smí být vroucím přáním!…
…Mistrova moudrost nás učí vidět věci
tak jak jsou a ne jak se zdají. Ovládá
umění je učinit transparentní,
především poslední a božské záležitosti,
které k nám dosud přicházely jen jako
zrcadlení a nejasná slova. Oprávněně
říká v jednom upozornění:
„Ten, kdo jde pro radu k tomu, co jsem
napsal, brzy rozliší co je mu
předkládáno z povolané či nekompetentní
strany, aby tomu věřil. Těžko se bude
moci pomýlit.“
Opakovaně nás znovu varuje před našim
nejzáludnějším nepřítelem, před
strachem. V právě citovaném textu,
přidává k tomuto varování ještě
mimořádný, na prvý pohled téměř
ohromující přídavek:
„Největším hříchem je strach upadnout do
hříchu… Není ani žádný stupeň pomýlení,
který by také mohl být ´hříchem´,
z kterého by se ochotný a ve věčnou
milost důvěřující člověk nemohl opět
během svého života na zemi pozdvihnout“.
Překvapující a téměř odbojně působící
slovo, které stejně povzbuzuje a
posiluje. Ničeho, vůbec ničeho není
třeba se bát, také ne hříchu, a
především ne Boha, který je přece láska
a který je důvěřujícím člověkem shledán
jako milost. Člověk se spíše musí
stydět, když se před Ním, jako téměř
vždy, neukázal být Ho hoden tím, že se
poddává všem pošetilostem, žádostivostem
a svodu k loudavosti a ke strachu. To je
Mistrova moudrost: že těm velkým dětem,
které se konečně jednou musí naučit
poslouchat, vypravuje o krásné duchovní
domovině, napínavě jako z knihy pohádek,
ale zároveň je naladí radostně a plné
důvěry a odnímá z nich ten hloupý
strach. Však to nejsou žádné povídačky,
které vypravuje, ale je to nejčistší a
nejsvětlejší poselství o skutečnosti a
pravdě, dobru a kráse země Ducha, o
živoucím Bohu v srdci duše a o
podivuhodných, nevyvratitelně božských
záležitostech…
